Příběhy superdětí

Postižená rodina

Bylo mi pět a strašně jsem se těšila, že budu mít malou sestřičku. Ája se narodila v červenci 1984, tedy do režimu, který jakékoliv odchylky od normálu odmítal. Ačkoliv se Ája nevyvíjela tak jak by měla, obvodní doktorka rodiče po dlouhé dva roky ujišťovala, že je prostě jen opožděná. První roky jsme se snažili uvěřit tomu, že to jednoduše dožene. Postupem let se naše racionální očekávání přeměnilo spíš v nikdy nenaplněnou tužbu a Ája vlastně napořád zůstala malým dítětem. Až na základní – mama, tata – nemluví, byť je extrémně citlivá ke všem a všemu co se kolem ní děje, polovinu těla má o něco menší, takže špatně chodí a má problémy s rovnováhou a celkově potřebuje celodenní asistenci.  Dneska jí je 29 a je to moje malá velká sestra.

Ája byla a je jiná, což je patrné hned na první pohled. V zemi, kde se tito „nepovedení“ lidé zavírali za tlusté zdi ústavů, se náš život stal předmětem sice zcela pochopitelného, avšak dosti nepříjemného zájmu okolí. Každá procházka, návštěva obchodu či lékaře se stala dost stresující záležitostí. Člověk se musel obrnit proti všem zvídavým pohledům a někdy i verbálním poznámkám. Máma se okukujících začala ptát, jestli nechtějí fotku. Byla to její jediná revolta. A táta, ten s námi radši vůbec nikam nechodil. Postižená tak nebyla jen Ája, ale postiženou se stala celá naše rodina. Nikdy jsme společně nebyli v restauraci, na výletě či dovolené. Ája se stala něčím, co se neukazuje, přestože jsme si to nikdy nahlas nepřiznali. Rodiče si koupili chatu se zahradou, kde jsme trávili víkendy a většinu léta. Ája tu za ty roky přestala být živoucí atrakcí a pro nás se tak chata stala jedinou bezpečnou zónou.

Rodiče chodili po doktorech, či řešili depresi s nemocí spojenou a já jsem trávila většinu svého dětství s prarodiči. Situace si žádala, abych rychle dospěla, byla šikovná a bezproblémová holka s vyznamenáním.

Pro mě byla nemoc sestry obrovským zklamáním. Moje „panenka“, na kterou jsem se tak těšila, byla najednou jiná. Rodiče chodili po doktorech, či řešili depresi s nemocí spojenou a já jsem trávila většinu svého dětství s prarodiči. Situace si žádala, abych rychle dospěla, byla šikovná a bezproblémová holka s vyznamenáním. Možná i po vzoru svého otce jsem se však i já za svou sestru styděla. Snažila jsem se, aby ji nikdo z mých spolužáků neviděl. Zcela přesně si vzpomínám, jak jsem vždycky při návratu ze školního výletu či školy v přírodě trnula, zdali na mě budou čekat rodiče i se sestrou.  Do svých šestnácti jsem se hovoru o ní vyhýbala, a pokud už se mě na ní někdo zeptal, lhala jsem. Dnes se zase stydím za tohle chování.

Bylo však i období, kdy jsem postižení své sestry používala jako dojemný prvek ze svého života s jasným cílem získat si skrze lítost přízeň partnera či přátel, nebo jako omluvu svého chování. Ája se stala vhodnou zástěrkou pro mé vlastní nedostatky, případně universálním vysvětlením mých splínů, neúspěchů a depresí. Byla ve stejnou dobu mým maskotem i obětním beránkem a vlastně bylo téměř nemožné vnímat ji takovou jaká je, bez příměsí mých vlastních, ne vždy kladných emocí.

Myslím, že zásadní změna přišla až ve chvíli, kdy jsem se sama stala mámou. Až s narozením mého vlastního syna jsem si naplno uvědomila, čím vším si museli mí rodiče projít, a dokázala jsem pochopit, že se mi zkrátka někdy nemohli věnovat tolik, kolik bych potřebovala. Taky k Áje jsem si konečně našla cestu – baví jí totiž všechny ty „miminkovské“ hry, které jsem teď tak přirozeně začala hrát se svým synem. Konečně jsem ji začala brát takovou jaká je, malým dítětem. Ája už není mým alibi, ani jasnou příčinou mých problémů. Její životní osud se pro mě stal mementem, na které se snažím upomenout kdykoliv, kdy jsem „znuděná“ životem. Ona totiž žádné z těchto pro nás občas nudných věcí dělat nemůže.

Až ve svých pětatřiceti jsem se dozvěděla, že jsem tzv. superdítě. Znát někoho, kdo řeší podobné problémy, či si třeba jen popovídat s psychologem, by se zcela jistě stalo výhybkou, která by moje problémy přesměrovala na jinou, docela klidnější kolej. Ale tehdy byla zkrátka jiná doba.

Poslat zprávu