Příběhy superdětí

Draka nechytíš!

Narodil jsem se do umělecké rodiny a u mojí mámy se záhy začalo rozvíjet psychotické onemocnění, všeobecně známé jako paranoidní schizofrenie. Dětství si pamatuji až od školky, dřívější vzpomínky si nemůžu vybavit. Byl jsem spokojené dítě a dětství jsem měl dle mého názoru pěkné. Občas se mámě točily oči k nebi a motala se. To byl nežádoucí účinek tehdejších léků. Táta byl často pryč za prací a já byl s mámou doma. Ve škole mi to vždy šlo a měl jsem i spoustu kamarádů. Máma byla za dob socialismu celkem v pořádku, pracovala v nakladatelství, já chodil na ZŠ a hrál si na žižkovských dvorcích s kamarády.

Po převratu se celá rodina odstěhovala na sídliště, do většího bytu, máma přestala pracovat, mně bylo cca 12 let. Zde se zdravotní stav mámy začal zhoršovat, porevoluční doba plná do té doby netušených možností na to samozřejmě měla vliv. Táta začal podnikat a v období, kdy bylo možné pracovat venku, byl přes týden mimo. O víkendu přijel, uvařil, uklidili jsme a zase odjel. Máma v té době byla již několikrát hospitalizována v PL, ovšem vždy po čase přestala brát léky, trochu ji pomáhalo malování. Zřejmě měly s tátou i partnerské problémy – on většinu pryč, ona pěkná žena, co měla ráda zábavu. Žít s ní bylo jako žít s  počasím – období pěkných dní střídaly bouřky, to počasí byla její psychika, úplně stejně nevyzpytatelné.

Máma většinu času trávila doma, ležící na zemi, dívala se do zrcadla a kouřila jednu cigaretu za druhou. Vajgly típala zásadně do hrnků od kafe a na pořádek moc nebyla. Občas se stalo, že jsem mámě musel sám volat sanitku a nechat jí odvézt do psychiatrické léčebny.

Máma většinu času trávila doma, ležící na zemi, dívala se do zrcadla a kouřila jednu cigaretu za druhou. Vajgly típala zásadně do hrnků od kafe a na pořádek moc nebyla. Občas se stalo, že jsem mámě musel sám volat sanitku a nechat jí odvézt do psychiatrické léčebny. Bylo mi cca 13 let, táta mi řekl po telefonu, co mám říct. Základ byl, že je nebezpečná sobě i svému okolí. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem se díval za odjíždějící sanitkou s dobrým pocitem padajícího kamene ze srdce. S pocitem, že jsem konečně sám a mám klid.

Jednou jdu takhle do základní školy a vidím tam mámu, vypadala divně (tak jako lidé v akutní psychóze vypadají), kolem běhala ředitelka a na mě: „Znáš tu paní?“ Já na to: „To je moje máma.“ Ona: „To je opilá?“ Já: „Je nemocná…“ Dala mi půlden volna, ať ji dovedu k doktorovi. Myslel jsem, že ji vezmu autobusem a MHD do Bohnic, po 2 hodinách se mi ji nepodařilo dostat ani na zastávku, furt se zasekávala a pod vlivem bludů chodila jinam. Nakonec jsem ji řekl: „Pojď se mnou nebo jdu.“ Ale nešla. Tak jsem ji nechal svému osudu a šel domů. Po 3 dnech sebrali mámu policajti na druhém konci Prahy a konečně ji hospitalizovali, ještě, že se jí nic nestalo. Mámu jsem měl a budu mít vždy rád, stejně jako tátu, ale až v období dospívání mi začalo docházet, že žiju v nestandardní šílené rodině.

Mělo to však i svoje výhody, peníze sem obhospodařoval já (nakupoval sem a zajištoval minimální chod domácnosti), mohl sem si chodit ven se sídlištní partou tak, jak jsem chtěl.  Mámu jsem bral jako takovou větší ségru, i když mě někdy v mánii budila ve 4 ráno, ať jí dojdu pro cigarety, až jsme se porvali. Nějak jsem to dával. Období se měnila, chvíle relativního fungování, ataka, hospitalizace a stále dokola. Zajímavé bylo, že moji kamarádi skoro vůbec nevěděli, že moje máma tu chorobu má. Asi jsem se tím tajil, nechtěl sem bejt divnej. Neměl jsem to komu ani pořádně říct. Na tátu už to bylo ale dost, měl toho taky plný kecky, tak se po několika pokusech o rozvod a stahováních žádostí se rozhodl, že se opravdu rozvede. To už sem chodil na střední školu, s tátou sem se odstěhoval pryč a máma byla odstěhována do našeho sousedství, kam sem ji chodil navštěvovat. Na jednu stranu to byla úleva, na druhou stranu mi v té době už úplně docházelo, že fakt nejsem asi z normální rodiny. Pubertu sem měl ve znamení objevování světa, lidí, zážitků, hudby, klubů, party a experimentování s drogami. V 16ti letech sem o prázdninách, krom ztráty panictví, vyzkoušel i všechny, v 90tých letech dostupné, druhy drog. Experimentálně. Žil sem si jak se říká na pohodu, ve škole to šlo, udělal jsem maturitu, mámu jsem občas navštívil, táta už začal mít další vážnější vztah.

Návštěvy mámy však nebyly vždy úplně snadné, zvláště pro mladého kluka, co věděl o životě nic. Vyprávěla (a vypráví doteď) svoje halucinace, bludy (můj manžel je Hitler, ty si Ježíš a večer mi tu někdo řezal přirození, když jsem spala a další pocitové historky atd.). Dá se to chvíli vydržet, ale někdy vás to prostě dostane a je vám minimálně smutno. V té době mě napadly takové myšlenky, že by bylo nejlepší si sehnat pistoli, zabít mámu a pak sebe. Někdy to prostě člověk nedá. S žádnou terapeutickou podporou sem se tehdy nesetkal, ba co víc, dokonce sem se ji bál, aby si neřekli ti doktoři, že i já, jako syn své mámy, jsem magor. V té době byl však lehce dostupný heroin, který si oblíbilo několik mých kamarádů, a já zjistil, že když si ho pokouřím, tak je mi fajn a nic a nikdo mě netrápí. Toto peklo lákalo tak příjemným zábalem bezstarostnosti, že jsem mu brzo začínal podléhat. Ve stručnosti jsem se stal závislým na tvrdých drogách, byl tátou vyhozen pro krádeže z domu a žil streetový život a žil také u mámy, která mne stále brala jako syna, i když už sem byl feťák. Je zajímavé, že jako feťákovi mi to bylo vlastně jedno, je vám jedno všechno. A tak jsme nějak válčili dál. Nyní si říkám, zda má být tato výpověď o mně, nebo o vztahu a pozici superdítěte… Myslím, že spíš to druhé, ale těžko to oddělit, takže pokračuji…

Kariéru toxikomana jsem střídavě přerušoval, nastoupil jsem v mezidobí také na VŠ, kterou se mi podařilo dodělat. S mámou jsem byl stále v kontaktu. V tomto období jsem prodělal také 3 toxické psychózy a konečně jsem byl sám hospitalizován do psychiatrické léčebny a zažil to co máma – psychózu, hlasy, halucinace, ambivalenci pocitů, strach, paranoiu, na druhou stranu pocity mánie, neskutečného štěstí atd. Bylo těžké se z toho dostat, ale relativně se mi to podařilo. S mámou jsem díky tomu navázal paradoxně kvalitnější vztah, vím, co se jí honí v palici a někdy si z toho dělám ironickou srandu a ne že se o to jen snažím, ale beru to s nadhledem. Máma má nyní partnera, s kterým se ji oba snažíme pomoci, je stále chronickou schizofreničkou a její stav se již nezmění, je sice trošku klidnější, ale  je stále jako to počasí..

Vlastně i nyní, ač ve věku kdy bych měl být sám otcem, jsem stále Superdítě, stále mám pocit zodpovědnosti, od kterého jsem chtěl utéci. Život je takovej a jinej nebude. Na pocitu superdítěte je asi nejhorší to, že má pocit, že je v tom samo…a nechce o tom mluvit a když už chce, tak většinou chybí ten, kdo by naslouchal. I tak vás ta zkušenost zocelí, když někdy vidím, kvůli jakým malichernostem jsou lidé ve stresu a dělají si problémy, tiše se jim směji. Dílem jim závidím, avšak celkem mi jich je líto.

Poslat zprávu