Příběhy superdětí

Moje máma

Superdítětem jsem byla ještě dlouho předtím, než máma onemocněla. Superdítě ze mě dělaly její supernároky na oddanost, poslušnost, dokonalost a příslib prestiže „hrdé-matky-úspěšné-dcery“, jíž se jí samotné v jejím životě nedostalo, protože slibnou kariéru žurnalistky musela kvůli mnoha věcem – včetně mě a smrti mých dvou bratrů – pověsit na hřebík. Já jsem to měla změnit, měla jsem být NĚKDO. Dodnes si pamatuji její větu zarytou mi hluboko pod kůží: „Je mnohem lepší být někdo v malém městě, než nikdo ve velkém.“ A tak jsem se tedy snažila tím NĚKÝM být. Četla a psala jsem už ve školce. Ve druhé a ve čtvrté třídě jsem byla nejlepší v ročníku. Moje fotografie visela na dvou školách. Rodiče byli pravidelně zváni na slavnostní předávání cen pro nejlepší žáky „Naší školy“. V deseti letech jsem vyhrála okresní kolo v angličtině. Na matematickou olympiádu jsem šla s největším sebezapřením a v bačkorách. Víkend před ní jsem chtěla skočit z okna, abych to už měla konečně všechno za sebou. No a ve svých slavných jedenácti jsem už byla poslušnou studentkou všeobecného víceletého gymnázia a hrdě jsem odpovídala přísné dějepisářce, že „na gymnáziu jsem přece proto, že je to příprava na vysokou školu.“ Kroutila nade mnou hlavu, jak přemoudřelé dítě to má ve třídě.

Celé dětství jsem vyrůstala vedle stále přítomné NEMOCI, kterou jsem brala jako něco úplně normálního. Prorostla do něj plíživě a nenápadně.

Příprava to tedy byla. Ale nepřipravilo mě to vůbec na nic. V mých jedenácti totiž mámě našli rakovinu. A už se to vezlo. Celé dětství jsem vyrůstala vedle stále přítomné NEMOCI, kterou jsem brala jako něco úplně normálního. Prorostla do něj plíživě a nenápadně. Než jí diagnostikovali zhoubný nádor na vaječnících, trpěla máma prakticky od mého narození těžkým diabetes. K mým domácím povinnostem – kromě toho dobře se učit, hrát si potichu, neodmlouvat a dělat rodičům radost – patřilo také donášet mamince každé ráno a každý večer injekční stříkačku z druhého šuplíku bílého nočního stolku v ložnici a pak jít do ledničky pro ampulku inzulinu. Mimo jiné. Také jsem jí musela masírovat břicho, když seděla v křečích na záchodě a měla průjem.

Táta tam byl samozřejmě taky. Fyzicky přítomen v mém životě. Emocionálně taky, ale ne tak jak bych jako dítě potřebovala. Nepodařilo se mu pro mě nikdy vytvořit bezpečný přístav. Možná proto, že měl pořád sám dost co dělat se sebou. Ani ve čtyřiceti se nedokázal odpoutat od máminy sukně. Hned poté, co mu máma kolem třicítky umřela a co jsem já pak pobrala trochu rozumu, jsem mu začala dělat náhradní mámu. Emocionálně jsem to ale musela dělat ještě dřív, než co si pamatuji. Jedna z mých prvních raných vzpomínek je, že s tátou stojíme na žateckém hřbitově u hrobu jeho rodičů, já ho držím za ruku a utěšuju. Cítím jen ohromnou lítost. A tak to s ním mám po celý svůj život. Je mi ho líto. On je zkrátka moje dítě. Mnohem později, když už jsem byla dospělá, mě tohle poznání přivedlo až k hypnóze.

Ale zpátky k mámě. Vzpomínám si, jak nepatřičně jsem si ve svých jedenácti letech připadala vedle svých spolužaček z dobře situovaných typicky „gymnazijních“ rodin lékařů, právníků a podnikatelů. Nejvíc se to projevovalo na společných oslavách narozenin. Jednu z nich jsem si musela na mámě doslova vydupat. Chtěla jsem tam prostě být s těma holkama. Chtěla jsem být normální jako ony a rozbalovat dárkové taštičky, jíst narozeninový dort, pořádně se zmalovat šminkama a krafat o prvácích. Právě mi bylo dvanáct. Mámě ten den nebylo zrovna dobře a do mě se pevně – poprvé a na celý život – zasekl drápek viny. Neústupně jsem ale trvala na svém. Pak už to šlo ráz naráz. Rozrušilo ji to, přišel hyperglykemický záchvat, zkolabovala na gauči v obýváku, táta volal záchranku, přišel úctyhodný pan doktor v bílém plášti a já jsem zalezla k sobě do pokoje. Ten holčičí mejdan jsem si stejně vymohla. I za cenu příšerných výčitek svědomí, studu a pocitu viny, který nezaplašil ani ten nejlepší narozeninový dort, ani zkoušení podprsenek potají. Dostala jsem ale od kámošky svou první rtěnku a to bylo prima. Domů jsem se vrátila schlíplá jako ovce na porážku.

Domů jsem nosila většinou jedničky. To už muselo být, když jsem dostala dvojku. Trojka nepřicházela v žádném případě v úvahu. Dodnes mám v sobě trauma z rukodělných činností. Noční můrou pro mě byly na prvním stupni povinné hodiny šití. Všechny děti vždycky odevzdaly jakýs takýs výrobek v podobě medvídka, jen já zmuchlané klubko nití a COSI NEÚHLEDNÉHO, z čeho jen trčela do všech stran užmoulaná vata nasáklá potem z mých roztřesených a rozpíchaných prstů – náprstek jsem vždycky zapomněla bůhvíproč doma. Z praktického vyučování jsem ve druhé třídě dostala svou první trojku v životě. Ještě že u nás tehdy zrovna byla na návštěvě babička. I tak mě ale musela dlouho honit po sídlišti, protože domů jsem jít nechtěla za žádnou cenu. Neodvážila jsem se mámě podívat do očí. Trojka! Jak jí tohle vysvětlím… Budu muset prostě víc dřít.

První roky s rakovinou mám teď už jen v mlze. Vím, že ve třídě se se mnou pár dětí přestalo bavit, některé pak naopak začaly ze soucitu nebo ze zvědavosti. Jediná jsem měla mámu s rakovinou. Byla jsem za svůj život už zvyklá být v ledasčem první, ale o tohle prvenství jsem vážně nestála. Stáhla jsem se víc do sebe a začala číst. Doslova jsem hltala knihy, vše co mi přišlo pod ruku. Obsáhlá dospělácká knihovna v obýváku mi prakticky zachránila život a duševní zdraví. Z knih se časem staly mí nejlepší přátelé a dodnes jimi jsou. Někdy ve dvanácti jsem ještě začala s baletem a o rok později jsem začala zpívat s dospělými v chrámovém katolickém sboru, který se vesměs skládal z bývalých učitelů. Jezdili jsme na různé soutěže a každou neděli jsem zpívala při katolické mši. Z kůru jsem si prohlížela jednoho pěkného ministranta a začala jsem schválně nosit průhledné šaty. Bibli jsem stačila přečíst do patnácti, ale nijak zvlášť mi k srdci nepřirostla. V té době si rodiče také pořídili psa z útulku – prý hlavně na canisterapii pro mámu, která už v té době byla doma a pobírala plný invalidní důchod. Poprvé jí taky po chemoterapii a ozářkách začaly padat vlasy. A já se za ni začala hluboce stydět a sebe nenávidět za to, že tyhle pocity vůči ní mám, když je to přece MOJE MÁMA. Pod tím vším rostla dál vina. Že já si užívám, zatímco ona trpí. Že já chci žít, zatímco ona už možná umírá. Snažila jsem se jí dělat radost alespoň těma známkama. Povinné procházky se psem mi umožnily jít hned po škole na hodinu ven. Bydlely jsme na periferii, kousek od průmyslové zóny a hned za ní byl rozsáhlý areál hipodromu se smíšenými lesy a loukami, kde jsem se mohla dosyta nadýchat čerstvého vzduchu, pročistit si hlavu, pobrečet a zpívat z plna hrdla: „Podle kříže matka stála, plna bolu hořce lkala, když pěl v mukách její syn.“ Náš pes byl opravdu canisterapeutický, otázkou je jen, pro koho nejvíc.

V patnácti se dostavila revolta. A to ABSOLUTNÍ ve stylu všechno nebo nic. Ze dne na den jsem přestala nosit sukénky a hrát hodnou holčičku. Pořídila jsem si spousty sichráků, řetězů, kovových plíšků, černých sítí, samolepek blesků, které jsem strhávala z veřejných trafostanic. Roztrhala jsem nespočet kalhot a tátovi ukradla ze skříně černé kožené sako z teletiny. Oči jsem si začala malovat černým kajalem a záměrně jsem si obarvila vlasy na červeno. Učaroval mi vzhled a manýry Nancy Spungen. Máma mi tehdy na to řekla, že vypadám jako děvka. V té době jsme si zásadně přestaly rozumět. I když jsem pořád nosila jedničky a pořád jsem ještě zpívala v kostele. Totální schizma osobnosti. Pohltila mě filozofie, dekadence, prokletí básnící a začala jsem taky psát:

„Psýché tolik bolavá

touží pít sladký nektar z lotosu.

Je ve své hloubi rozpolcená a nevěrná svému étosu.

To zmatek ve mně jest,

ty bouře a ten neklid cest.

Krev dvojí, jež mnou teče,

ach ty břity, ostré meče!“

Dostala jsem se s tím až do semifinále poetické olympiády.

Platonicky jsem se zamilovala do sídlištního vyvrhela v oranžové vestě technických služeb. Se svým slaboduchým kamarádem pro mě byli živoucím – a dostupným – ztělesněním uctívané dvojice Sid-Johnny. Svůj outfit jsem dotáhla k dokonalosti, která mi byla po celý život tolik vštěpovaná. Procházky se psem jsem povýšila na provokaci prvního stupně a za chvíli se za mnou začala stahovat sídlištní Smečka, jak jsem si tu partičku rádoby pankáčů pojmenovala. Vzájemně jsme po sobě pokukovali, no spíš já po nich, oni na mě vyloženě civěli. Svému zbožňovanému jsem začala říkat jednoduše Pomeranč a po večerech o něm básnila do deníku. Dobře si vzpomínám, že při jedné z podobných provokativních procházek mě najednou Smečka obklíčila a musela jsem s nimi jít na špek. Prostě musela. Drsná holka se nezalekne ničeho. Za dvě hodiny mi začínaly taneční a ještě jsem si musela obléknout sukénku a udělat ze sebe hodnou holku. To bylo poprvé, co jsem kouřila trávu – pak ještě mnohokrát potom, ale o tom bych se tu teď raději už nerozepisovala. Seděla jsem pak totálně zhulená v pokoji, máma mi fénovala vlasy a já se málem udusila smíchy. V osm nula nula už jsem stála na mramorovém schodišti v příslušném DRESS CODE a věnovala se svému tanečnímu partnerovi. Z něho se pak také vyklubal pořádnej pankáč, byl to bubeník, říkali mu Houba a já se s ním vášnivě líbala v dešti po prodloužené. Nakonec jsme spolu založili kapelu a já jsme pak šla z kapely do kapely a vymetla mnoho zajímavých podniků. Od prokletých básníků jsem se posunula k Pelcovi a přečetla naráz CELOU SESTRU Jáchyma Topola, což nezvládnul ani můj češtinář. Mluvil mi z duše. Jezdila jsem na zkoušky té své grůpy až někam na Meziboří a cestou tramvají mostecko-litvínovským industriálem jsem se do toho nořila jako do vatičky. Pořádnej vaťák. Sem tam jsem si sebrala vajgl ze země a načmárala něco na zeď.

Začala jsem čím dál víc utíkat z bytu, který mě už dusil. Omotával se kolem mě jako břečťan. Máma byla zrovna po druhé operaci. Z vaječníků se jí rakovina přestěhovala do levého prsu. Vlasy měla zářivě bílé jako padlý sníh. A začaly se jí najednou vlnit, dostaly úplně novou kvalitu. Byly jako hedvábí. Často jsem jí je česala měkkým kartáčem, když jsem jí předtím pomáhala ven z vany. Byla lehounká jako pírko, moc už tehdy nevážila. Masírování břicha na záchodě už byla taková naše letitá tradice a vzájemná terapie. Teprve až v těchto chvílích jsme k sobě měly blízko a rozuměly si.

Přišlo další velké dilema podobné tomu s narozeninovou dívčí párty ve dvanácti. Bylo mi šestnáct, milovala jsem Pomeranče, měla ty svý báječný punkový kluky, co muzicírovali v litvínovským Světě. Zrovna měli koncert, úplně poprvý. Pavymu úplně svítily oči, když mě na něj zval. No jo, ale mámě se zase přitížilo a měla jít na operaci zase toho druhýho prsu. V ten samej den. O slovo se přihlásila stará známá VINA. Na koncert jsem šla s těžkým srdcem, ale přece. Byl to zlomovej okamžik. Potkala jsem tam Někoho s růžovou hlavou a propíchanýho skrz naskrz nerez ocelí. V pomatení smyslů a z naprostého zoufalství jsem mu na sebe dala číslo a za pár týdnů jsme spolu začali chodit. Jmenoval se Bohouš a jezdil závodně rampy na K2. Z muzikantskýho hlediska mě posunul od Totáčů k Jaksi Taksi. Z emočního mě vysával jako upír. Ukazoval mi svoje jizvy na rukou, utápěl se v melancholii a vydíral mě sebevraždou pro případ, že ho opustím. Opustila jsem ho o dva měsíce poté a nabrala si tak pořádnej doušek vzduchu do plic. Vzpomínám si, jak sedím s mámou na chemoterapii, kape do ní ten hnus a ona mě drží za ruku a usmívá se na mě, jakou to má šikovnou a statečnou holku. S paní doktorkou mi dávaly rady do života: „Ladunko, přece si kvůli takovému nezničíte život.“ To léto jsem ještě odjela jako hosteska do Itálie na mezinárodní soutěž trucků, něco jsem tam dokonce i nafotila v plavkách, ale především jsem popustila stavidla své nově objevené promiskuitě. Odjížděla jsem o pár tisícovek a zkušeností bohatší, ale všeprostupující vina na mě němě křičela. S mámou jsem o tom nemluvila, stejně si už dávno myslela, že jsem děvka. Po prvním rande s Bohoušem jsem jí musela dát ke kontrole kalhotky. Ten pocit provinění si dodnes pamatuji.

S mámou se to načas uklidnilo. A se mnou taky. Punk jsem poslala k vodě, ty svý „báječný“ kluky ze Světa taky a začala jsem se věnovat jazzu a hrát na basovou kytaru. Máma mívala v té době čím dál častější „předtuchy“, jak to nazývala, Věděla dopředu přesně, co se stane. Úplně se jí obrátil žebříček hodnot. Obrátila se k esoterice a k Moodyho „Životu mezi životy“. Začaly jsme spolu duchařit. Vytvořilo se mezi námi nové pouto ženské krve, která ví holt svý. Táta hrál druhé housle, ale pořád byl tady. Máma jaksi zprůsvitněla, byla čím dál lehčí a kupodivu bylo i čím dál lehčí jí rozumět a být s ní. Často jsem se k ní teď chodila zavrtat do postele, jen abych s ní byla. V té chvíli byl svět v pořádku. Cítila jsem, že mě má ráda a někdy se na mě dokonce i usmála. Pořád zde ale přetrvával její starý program, abych byla Někdo. Musela jsem se ve třeťáku přihlásit jako au-pair do Londýna. Týden před odjezdem, jsem přišla domů ze školy a táta mě objal kolem ramen. Řekl jen: „Nikam nejedeš, máma umírá.“

Svět se mi ztratil ve tmě na čtvrt roku. Byly chvíle, kdy jsem i pět hodin seděla v křesle a dívala se do zdi před sebou. Táta se jen bál, abych neprovedla nějakou blbost.

Hluboko v noci, ten den kdy máma umřela, mě něco probudilo. Podívala jsem se z okna ven do tmy. Po obloze stoupala zářivá koule ze světla. Naplnila mě nekonečná láska a klid.

Svítání přišlo v září toho roku. Přes prázdniny jsem si udělala rychlokurz autoškoly, abych alespoň na ty blbosti nemusela tolik myslet. Začátkem září jsem si zašla do hudebnin pro nové trsátko. S prodavačem jsem se dobře znala, učil mě hrát na basovku a já pro jeho kapelu na oplátku psala anglické texty. Přivítal mě slovy: „Byli tu docela fajn kluci. Shánějí někoho na basu, tak jsem ji dal tvoje číslu. Seš už připravená.“ „Počkej Tibore, jak jako dal jsi jim moje číslo. Komu?“ To jsem se dozvěděla o pár dní později na koncertě kapely „Imperium“ v hudební kavárně Poezie. Z mých nových spoluhráčů se mi představili jen dva – zpěvák a kytarista. „No a kde máte bubeníka?“ „Sedí tamhle“, kývnul hlavou od prvního pohledu samolibý a nesympatický zpěvák Milan. Podívala jsem se tím směrem a vešla jsem přímo do poledního slunce. Zpátky do života. S tím, komu jsem spadla přímo před buben.

Jsme spolu už jedenáct let a občas se sama sebe ptám, kde bych byla bez něj. Jen s jeho vnitřní sílou jsem se dokázala vzdát posmrtného slibu mámě, že vystuduju bohemistiku a budu TA UZNÁVANÁ PANÍ PROFESORKA. Chytil mě za ruku a řekl prostě: „Z té školy můžeš přece odejít, když jsi tam nešťastná. Nechci, aby ses dál trápila, už sis zažila dost.“ Držel jsi mě za ruku, když jsem brečela a byla opuchlá jako tykev. Smála jsem se navzdory všem slzám, které ještě měly přijít. Vydržel jsi to. Zůstal jsi se mnou v tom nejhorším. A já jsem se vedle tebe snažila dohnat ztracený čas a dovolit si být chvíli úplně bezstarostná. Být zase chvíli tím dítětem, které se může bezpečně schoulit do náruče tomu, kdo ho miluje a věřit, že svět je bezpečné a krásné místo. Děkuji ti za to. Vysvobodil jsi mě z toho ledového království a naučil jsi mě žít.

Pořád jsem ještě superdítětem. Čas od času mě drží v moci neurotický program superženy, která myslí na všechny okolo sebe jen sama na sebe ne. Občas mívám úporné záchvaty migrény a každé ráno je mi špatně od žaludku. Soucítím s bolestí druhých a snažím se nést chvíli jejich bolest místo nich, jako jsem to dělala po celé své dětství. Cítím zodpovědnost za životy druhých a snažím se jim ulehčit. Jsem typickým příkladem syndromu pomocníka v pomáhajících profesích. Prošla jsem regresní terapií, Bachovou terapií, muzikoterapií, andělskou terapií, tanečně-pohybovou terapií, hypnózou, tříletým studiem Tarotu v původním hermetickém pojetí a nespočtem sebezkušenostních kurzů a hodin své vlastní terapie strávené v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Pořád ještě píšu, založila jsem si blog na idnes.cz. To je má osobní terapie. A taky tančím. To je má vášeň.

Věřím v archetyp zraněného léčitele. A jsem ve svém přístupu k terapii možná velmi radikální. Má-li terapeut svému pacientovi účinně pomoci, musí on sám mít vlastní zkušenost s bolestí a s utrpením, kterému musí on sám dát svůj jedinečný smysl. Terapeut by měl strávit stejný počet hodin na židli pacienta jako terapeuta. O tom jsem až do hloubi své duše přesvědčená. A nakonec nejúčinnější terapie je, když se karta úplně obrátí. Když se potká terapeut s pacientem a léčí se navzájem. Když se zkrátka potkají dva lidé a je úplně jedno, na které ze židlí z nich kdo v tu chvíli zrovna sedí.

Poslat zprávu